Pravdivý příběh Slávky Budínové

Když jsem herečku Slávku Budínovou navštívila na podzim roku 2001, přivítala mě v přízemním salonu svého domu a posadila ke starožitnému stolu, na němž stála karafa s vínem. Moje legendární hostitelka na mě zpočátku působila trochu smutným a unaveným dojmem, ale pak se rozpovídala a její hlas nabýval na energičnosti. V některých momentech se dokonce hlasitě rozesmála. Pak přidala i gesta rukou a na konci, při loučení, to byla ta slavná herečka, která jen tak nic v životě ani na jevišti nevzdala. Necelý rok nato těmi místy, kde jsme spolu seděly, protékala rozvodněná Vltava a Slávka byla už pár dnů po smrti…

Dva večery před tím, než se Vltava vylila z břehů, jsem strávila se svým mužem nervózními procházkami po nábřeží. Nešli jsme sami, spíš naopak. Vypadalo to, jako když se Pražané vydávají na nějaký smuteční pochod Prahou, ačkoli většina z nás netušila, jak hrozná nakonec povodeň bude. Když jsme se blížili k Mánesovu mostu, pokaždé jsem se smutně zadívala na druhý břeh, na dům Slávky Budínové a v duchu si říkala: „Co když se zatopí i tenhle dům? Vždyť v něm je spousta památek po právě zemřelé herečce. Vždyť tam stojí tak krásný nábytek, jsou tam cenné obrazy, které jsem si ještě nedávno mohla prohlížet. To přece není možné, aby to všechno vzalo za své!“ Realita překonala zlé předtuchy. Domek voda zatopila až do prvního patra. A to, co se potom začalo dít kolem Slávčiny pozůstalosti, byla vlastně další povodeň – tentokrát lidské zloby. Objevily se nejrůznější spekulace o tom, jak herečka zemřela sama a všemi opuštěná, jak se nesnášela s příbuznými, a proto svůj jediný, zato dost podstatný majetek – renesanční domek na rozhraní Klárova a Malé Strany, odkázala téměř cizímu člověku.

Pokusme se nyní vypravit zpátky do minulosti, třeba pochopíme příběh jedné nepřehlédnutelné české herečky.

Slávka o sobě: Měla jsem napěchovaný život

(Následující text vznikl z rozhovoru, který jsem se Slávkou vedla na podzim 2001 pro časopis Vlasta a herečka jej autorizovala.)

Slávka Budínová měla talentovanou maminku. Jmenovala se Alba, hrála ochotnicky divadlo, ale také krásně zpívala a tancovala, a kdyby jí v tom její otec švec nebránil, získala by angažmá v brněnském divadle. Láska k divadlu a k muzice v ní zůstala a se svým pozdějším mužem Bedřichem nevynechala v Ostravě, kde bydleli, jedinou divadelní premiéru. „Vybavuji si ty okamžiky, kdy se maminka oblékala do krásných dlouhých šatů, poněkud silnější tatínek se narval do smokingu a v povznesené náladě odcházeli do divadla. Když se maminka vrátila, vlezla jsem si k ní do postele a musela mi vyprávět, kdo koho v tom představení miloval nebo nenáviděl a co se tam všechno odehrálo.“

Slávka byla samotářské dítě. Hrávala si dlouhé hodiny s panenkami, šila jim šatičky, dělala paruky a vymýšlela pro ně příběhy, které s nimi prožívala.

„Když jsem byla ještě malá, tatínek nám dětem vyřezal loutkové divadlo. Byl ohromně šikovný – na co sáhl, to spravil – od kliky u dveří až po hodiny. Všichni příbuzní proto mamince tátu záviděli. Jinak to ale byl poctivý úředník, který si pro mě vysnil místo sekretářky ve Vítkovických železárnách, kde měl známé. Musela jsem proto jít na obchodní akademii, kde se mi krutě nevedlo, zvlášť kupecké počty, matematika, algebra a fyzika. Prolézala jsem s odřenýma ušima a do toho přišel rok 1942, kdy Němci školu zavřeli a hrozilo, že budu muset do Reichu. Už jsem byla dokonce zařazená do transportu do Drážďan, ale na arbeitsamtu dělal jeden kluk z akády, kterému jsem se zřejmě líbila. Za stovku viktorek zařídil, že jsem s tím transportem neodjela.“ Pro Slávku to bylo znamení, že se má vydat za svým hereckým snem.

Strýček Staňa, bratr maminky, jí domluvil hodiny u vynikající herečky ostravské činohry Marie Rýdlové. „Chtěla jsem na ni zapůsobit a jako antré jsem si nastudovala Hippodamii, což je oříšek pro zkušené herečky, natož pak pro takové pouchle jako jsem byla já. Trému jsem měla šílenou a když jsem spustila monolog, ona mě přerušila a utekla do vedlejšího pokoje. Myslím, že se tam popadala za břicho smíchy. Pak se vrátila a povídá: „Děvče, tak na tohle je ještě brzo. Nastudujeme něco jiného.“ A vytáhla Haničku z Lucerny, což je naivka. Zkoušely jsme to doma s maminkou zleva zprava a pořád mi to nešlo. Paní Rýdlová mi pak ze zoufalství dala přečíst kousek textu kněžny a najednou to šlo samo. „Tak si pamatuj, budeš charakterní herečka. Nikdy nehraj naivky. To bude vždycky průšvih!“ A měla pravdu.“

Prvního dubna 1943 Slávka nastoupila do ostravského divadla. Pak přišel rok 1945 a s ním výpověď z uměleckých důvodů. Tatínek byl rád, že dcera konečně nastoupí do Vítkovických železáren, ale paní Rýdlová Slávce vymohla angažmá do oblastního divadla v Pardubicích. „Přijela jsem tam s kufrem šatů od maminky, ale postupně jsem je rozprodávala, protože všechny kostýmy v divadle jsme si museli hradit sami a kde bych na to vzala peníze? Spávali jsme v rekvizitárně, protože jsme většinou ani neměli kde bydlet a v divadle se aspoň topilo. Naši se nesměli nic dozvědět, protože maminka by plakala a tatínek by mě chtěl hned odvézt.“

Bohužel ji v novém angažmá hned potkala role naivky. „Ta hra se jmenovala Talár v městečku a já v ní hrála s nějakým Netíkem z Opavy jeho milou Cílinku. Měla jsem dvě mašle, vždycky jsem zafňukala nebo se zahihňala a zase hned vypadla, on chudák vypadal jako když celý visí na věšáku, navíc byl z Opavy, takže měl „kratky zobak“, no, byli jsme vydařená dvojice. Následovaly děsivé kritiky a vzápětí výpověď. Běžela jsem k řediteli a povídám: „Dělám, co můžu, učím se, kudy chodím, tak to divadlo miluju. Já domů nepojedu, radši skočím z okna.“ On se na mě podívá a říká: „A co takhle k počtě?“

Naštěstí byli i lidé, kteří věřili v Slávčinu hvězdu, a tak ji ředitel v divadle nakonec na přímluvu nechal. Pak přišla konečně báječná příležitost – hra Ze života hmyzu. Herců bylo málo, a tak Slávka hrála v prvním jednání mravence, ve druhém motýla, Apaturu Clythii, v třetím kuklu a ve čtvrtém jednu z jepic. Premiéra měla ohromný úspěch a sám ředitel přišel po představení za Slávkou a povídá: „Slávino, ty jsi dnes byla poprvé dobrá.“ A políbil ji ruku. Od té doby se jí dařilo.

Po 4 letech přešla Slávka do Olomouce a hned první role byla opět naivka. „Ve hře Hlas Ameriky jsem dostala roli ufňukané manželky důstojníka Pentagonu, kterého hrál skvělý a krásný Pepík Bek. Samozřejmě následovala výpověď – opět z uměleckých důvodů. Naštěstí se vše urovnalo a já zůstala v Olomouci báječných 10 let. S mým stálým divadelním partnerem Pepíčkem Bekem jsme se stali miláčky publika. Olomouc byla naše.“

V roce 1960 dostala nabídku do Prahy, do Divadla E.F.Buriana. A vydržela v něm až do roku 1990. „Byla to nádherná éra, na naše představení se stály fronty. Vždyť třeba Veselé paničky windsorské jsme hráli celých 6 let! Myslím, že je škoda, že tohle divadlo skončilo.“

Za Slávkou do Prahy brzy přišli i její rodiče. Bydleli nejprve v malém bytě v Rytířské ulici a pak se Slávce podařilo získat domek na Malé Straně, který dávala deset let dohromady. Rodiče si ho ale už moc neužili – maminka jenom rok, tatínek dva roky. Smutek v duši Slávce naštěstí zaplnila známost, k níž by málem ani nedošlo. „Jednou mi zavolala kamarádka: „Přijď, máme báječnou večeři a je tady u nás režisér Toman.“ Já na to, že nikam nejdu, že jsem ráda, když jsem jednou večer doma a můžu jít včas spát a navíc že žádného Tomana neznám. Když mě ale i maminka přemlouvala, ať tam aspoň na chvíli zajdu, tak jsem šla. Měl hezké modré oči, milý úsměv, působil klidně a vyrovnaně, moc toho nenamluvil, celkem sympaťák. Ale rozloučili jsme se a nic. Až za nějaký čas jdu takhle Perlovkou ze zkoušky a potkám ho.“

Samozřejmě jí tehdy neprozradil, že tam na ni číhal. Schůzek přibývalo a od chvíle, kdy Slávka přijala pozvání na starý renesanční mlýn, který Ivo Toman koupil, začali spolu chodit. Vzali se v roce 1977 v Ulánbátáru v mongolském domě sňatku během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory.

V divadle a ve filmu jsme ji mohli vidět s Karlem Högrem, Josefem Pivcem, Ladislavem Peškem, Rudolfem Hrušínským, Otou Sklenčkou, Josefem Kemrem, Olgou Scheinpflugovou, Jiřinou Šejbalovou, Mílou Pačovou. Úžasná byla jako vyzvědačka Mata Hari stejně jako Valentýnka v Neffových Sňatcích z rozumu, které tehdy obletěly svět.

„Měla jsem pořád napěchovaný život. Po představení jsem si sice šla chvíli sednout do klubu na dvě deci, ale pak jsem utíkala domů, kde na mě čekala maminka, která chtěla všechno vyprávět – tak jako jsem to kdysi po ní chtěla já. Myslím, že jsem splnila její sen. A když už nežili mojí rodiče, starala jsem se zase o Iva a naše dva psy, o mlýn a domeček na Malé Straně. Pokud byl náhodou čas, nejradši jsme s Ivem chodili pět šest hodin po lese a sbírali houby.“

Mlýn musela Slávka po smrti manžela prodat. „Odešel před sedmi lety den před Štědrým dnem. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Naštěstí mám pár přátel – kamaráda architekta s rodinou, synovce a sestřenici v Liberci.“

V posledních letech se Slávka dostala k dvěma zajímavým hereckým příležitostem. Zahrála si krásnou roli Marie v televizním filmu režiséra Petra Strnada Ani málo, ani moc, a také točila s Viktorem Polesným film Ani svatí, ani andělé, v němž hrála matku Zlaty Adamovské. To už byla po těžké operaci a brzy po natáčení si při pádu zlomila dvě žebra. Tím ale ještě její smůla neskončila. Letos v létě jí dvakrát vykradli. Zloději si odnesli rodinné obrazy a cenné památky, které Slávka kdysi dostala jako dárky od svých přátel.

„Uráží mě to, ale jsem proti tomu bezmocná. Když se sem vloupali podruhé, byla jsem dokonce doma, spala jsem a zjistila až ráno, že mám rozštíplý sekretář a holé zdi. Byla jsem a jsem z toho velmi smutná, ale snad zase jednou vzejde bílý den a plno růží bude okolo…“

Druzí o Slávce: A nad vším se zavřela voda

Patrový renesanční domek U bílé botky na Malé Straně, který Slávka Budínová zakoupila někdy koncem šedesátých let minulého století, znamenal splnění jednoho z jejích snů. Rodačka z Ostravy, která až do roku 1960 procházela mimopražskými divadly, v roce 1960 konečně zakotvila v Divadle E.F.Buriana. Po příchodu do Prahy se začal její téměř milostný vztah se starobylými zákoutími hlavního města. Nejprve žila v malém bytečku v Rytířské ulici, kam si přivedla i své stárnoucí rodiče.

„Tady jsme zažívali krásné chvíle. Vzpomínám, jak maminka tety Slávky, paní Alba, hrávala na piano valčíky a všichni jsme tancovali. V té době byla teta velmi známá, hrála zrovna Valentýnku v televizním seriálu Sňatky z rozumu a diváci zažívali opravdový smutek, když v jednom z dílů jako manželka Martina Nedobyla – toho hrál její oblíbený kolega Jiří Vala - zemřela. Teta vyprávěla, jak ji lidi zastavují na Uhelném trhu, když venčí psy, a chtějí se s ní aspoň pozdravit,“ vzpomíná MUDr. Pavel Jurák, Slávčin synovec.

Zastavme se u něj na chvíli; je to zajímavý chlapík. Jeho maminka Milada je Slávčina sestřenice, o které se herečka při vyprávění pro Vlastu zmiňovala. Pavlův tatínek Ing. Augustin Jurák byl původním povoláním stavař, který se z kádrových důvodů (jeho bratr byl kněz) ocitl v padesátých letech ve výrobě a po nějakém čase z něj udělali úředníka. Prý si nikdy nestěžoval a bylo mu dobře i v montérkách. Naopak se dobře bavil tím, když ho jako dělníka pověřili tím, aby učil ředitele matematiku… Často jezdil služebně do Prahy a mohl se tak vídat i se Slávkou. Zemřel náhle, při autonehodě 10.prosince 1977, když jel autem za svou umírající matkou Marií do Štramberka. Matka ho přežila o pouhý den. Podle Pavla Juráka to tehdy byl smutný řetězec tragédií v rodině, který začal o Velikonocích 1976, kdy zemřela paní Alba, Slávčina matka, a pokračoval smrtí strýčka Bedřicha Budína, Slávčina tatínka 1. července 1977. „Bylo to právě v den, kdy teta odlétala s filmovým štábem do Mongolska a moje maminka, která jí v tu dobu hlídala dům a psy, se jí pokoušela dovolat na letiště. Zprávu o smrti otce však Slávce oznámili až v letadle, a tak se už nemohla vrátit,“ vysvětluje Pavel Jurák. Jak už víme, během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory se Slávka provdala za režiséra Ivo Tomana. Jejich vztah v té době trval už čtyři roky a Ivo jí nabídkou k sňatku ve vzdálené zemi doslova zaskočil. A tak Slávku, která s sebou nevezla žádné slavnostní oblečení, navlékli na obřad do mongolského svatebního úboru. Soudě podle fotografie, moc jí to v něm slušelo…

---

Pavel Jurák vystudoval medicínu a nastoupil do liberecké nemocnice jako chirurg. V roce 1980 začal střílet z luku a vypracoval se až do národního týmu. V té době už pracoval na obvodě v Hrádku nad Nisou. Odsud ho kroky vedly do Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport na jeho detašované pracoviště v Nymburce, stal se šéflékařem olympijské výpravy do Barcelony, Atlanty i Nagana, a nakonec se vrátil do Liberce a začal učit na katedře tělesné výchovy Technické univerzity v Liberci. Zároveň si nechal služby na pohotovosti v Liberci a v Českém Dubě. Začal studovat teologii a ve zbytku volného času se věnuje cizím jazykům a hudbě. Pro samé aktivity se ani nelze příliš divit, že si Pavel Jurák nezaložil vlastní rodinu a dodnes bydlí s maminkou.

---

V dalších letech trávila Slávka Budínová svůj volný čas obnovou poněkud zchátralého, nicméně historického domku. Byl památkově chráněný, a tak se veškeré úpravy musely konzultovat s úřady, ale herečka do toho vkládala nezdolnou energii. Jako stavař jí tehdy pomáhal architekt Jiří Dvořáček: „Musel jsem ji krotit v jejích představách. Nejraději by všude měla zlaté kohoutky, ale na ty zase neměla dost peněz. Ona byla vždycky mistr vzdušných zámků. Měla obrovské plány, ale horší už to bylo s realizací.“

O svém soukromí Slávka nikdy s médii příliš nemluvila, ostatně se to v té době ani nenosilo. S Ivem ale byla zřejmě šťastná. Byl prý klidné, mírné povahy a výbojné a energické partnerce se dokázal bez problémů podřídit. Ke stáru už téměř nefilmoval, a tak měl dost času na to, aby Slávku vozil do divadla a prožíval s ní její skvělé i méně dobré role. Těch druhých bohužel přebývalo – vztahy s režiséry neměla vždy nejlepší a podepsat se na tom mohla i její určitá nadřazenost. Letitý kolega a ředitel divadla E.F.Buriana Josef Větrovec jí ne nadarmo říkal „Carevna“, někteří ji pro změnu nazývali „hraběnka malostranská“. Kdysi v jednom ze svých rozhovorů Slávka řekla: „Milujte své oblíbené herce, nechte se unášet jejich postavami, které vám večer předvádějí na scéně, věřte jim, že pro ty dvě nebo tři hodiny mají svou pravdu. Nesnažte se ale po představení nahlédnout pod jejich masky, nepátrejte slídivě, jací jsou ve skutečnosti.“

Na její obranu však Pavel Jurák podotýká, že se teta k určitým věcem stavěla přímo a bez servítků. A právě tak prý položila stranickou legitimaci těsně po vstupu sovětských vojsk v roce 1968, což se samozřejmě v dalších letech mohlo projevit právě nedostatkem hereckých příležitostí. O to víc se utíkala do náruče svého muže a do lesů; oba byli vášnivými houbaři.

---

„Když o Vánocích 1994 Ivo umřel, byla moje maminka Milada se Slávkou u toho. Spolu ho i naposledy oblékaly. Víte, po tetině smrti mě i mou maminku strašně pobouřilo, že se psalo, že Slávka žila a umírala sama. Třicet let naše rodiny trávily Vánoce a téměř všechny Velikonoce společně. Po smrti tatínka byla moje maminka s tetou pravidelně minimálně tři měsíce v roce. A vždycky u ní byla v jejích těžkých chvílích,“ vypráví Pavel Jurák.

Je ovšem pravda, že paní Milada a její syn Pavel žijí v Liberci, takže se Slávkou nemohli být pořád. A z toho se možná vytvořil obrázek osamocené stárnoucí herečky, která poslední leta jen málokdy vycházela ze svého domku. Mnohem víc však byla opuštěná jako herečka. V divadle končila v šestašedesáti letech a pak už byla jen v roce 1992 přizvaná k účinkování v komedii Podskalák v Hudebním divadle v Karlíně a do dvou televizních inscenací. Nevzpomněl si na ni ani rozhlas, v němž si kdysi „střihla“ řadu postav v rozhlasových hrách a načetla nejednu prózu včetně pohádek pro nejmenší.

Obklopená oprašovanými starožitnostmi sedávala v křesle po mamince se sklenkou vína a kochala se výhledem do krásné zahrady.

„Přesto se teta stále zajímala o současnost. Ráda sledovala politické debaty a sport. Fandila našim hokejistům. Když zvítězili na Olympiádě v Naganu, poslala jim osobně fax s krásnou gratulací. A osobní pozdrav Jaromíru Jágrovi jsem s radostí vyřídil…. V televizním programu si teta zatrhávala, na které pořady se bude dívat. Obdivovala výkony kvalitních herců, ale hodně jí rozčílilo, když někdo hrál špatně. Do poslední chvíle herectvím žila a jsem přesvědčený, že kdyby ještě dostala nějakou roli, prodloužilo by jí to život,“ pokračuje ve vyprávění Pavel Jurák.

„Byla noční živel stejně jako já,“ dodává starožitník Rudolf Příhoda, který by se podle dodatečně objevené hereččiny závěti měl stát majitelem Slávčina domku. „Poznali jsme se hodně dávno, když natáčela film Noc na Karlštejně, pro který jsem dělal výpravu. Jelikož bydlím na Janáčkově nábřeží, neměl jsem to k ní daleko, a tak mě klidně zavolala ve dvě v noci a já za ní přes park přiběhl. Nemohla spát a věčně spřádala nějaké plány. V představách často prodávala domek, v němž poslední leta obývala stejně jen přízemí, a z utržených peněz v myšlenkách cestovala.“

---

Ke stáří se přidávaly nemoci, Slávka podstoupila onkologickou operaci a léčila se také se srdcem. V domku ji opakovaně navštívili zloději. Přicházeli za tmy, a když herečka spala, strhávali ze zdi její milované obrazy a odnášeli jako lup. „Poslední Vánoce k nám teta kvůli zlodějům ani nechtěla jet, a tak jsme jeli za ní. Maminka u ní zůstala jako vždy do poloviny února. V březnu se tetě přitížilo, a tak se maminka rozhodla, že za ní opět pojede. Přijeli jsme 16. března, jenže moje maminka hned ten den upadla u tety na schodech a způsobila si komplikovanou zlomeninu pažní kosti. Tak jsem zavolal sanitku, nechal ji odvézt do nemocnice pod Petřínem, a když maminku po ošetření propustili, situace se rázem obrátila. Z maminky byl pacient a ze Slávky starostlivá opatrovatelka. Úplně při péči o maminku pookřála,“ vzpomíná Pavel Jurák.

Pak přišly Velikonoce a po nich paní Milada spěchala na svou chalupu do Letařovic kvůli králíkům a zahrádce. Pavel Jurák dál pendloval mezi Libercem a Prahou – kromě své lékařské praxe a pedagogické činnosti se totiž ještě vrhl na studium teologické fakulty, takže pravidelně dojížděl na přednášky a mezitím navštěvoval i tetu.

„V polovině června se tetin zdravotní stav prudce zhoršil, nechtěl jsem riskovat a vzal ji do nemocnice pod Petřínem. Ležela pak na interně a já ji pravidelně dvakrát denně navštěvoval. Dopoledne po vizitě a odpoledne, kdy jsem šel nejdřív na mši k boromejkám a pak k ní. 15. července jsem musel odjet na službu do Českého Dubu a večer mi volali, že Slávka měla srdeční zástavu, že ji zresuscitovali a leží na JIPu v bezvědomí,“ vzpomíná pohnutě Pavel Jurák. „Bylo to tři dny poté, co se teta nechala pokřtít.“

Za pacienty totiž docházel páter Pavel Petřina od premonstrátů a věřícím dával svaté přijímání. Dostala ho i sousedka, která sdílela pokoj se Slávkou. A ona prý řekla, že by chtěla taky „beránka“ (svatou hostii). Páter se jí zeptal, zda je pokřtěná. Slávka přiznala, že není, ale že by ráda byla, a tak se i stalo. Kněz jí prý řekl: „A víte, že se vám tímto křtem odpouští všechny hříchy?“ Slávka Budínová se svým typickým humorem odvětila: „Jé, to jsem ráda, já jich mám!“ V ten den Pavel Jurák tetu vyvezl na pojízdném křesle na Petřín ke Strahovskému klášteru. Bylo to naposled, kdy se mu teta zdála spokojená.

Když za ní posléze přijel, našel ji už jen spící. Držel ji za ruku a tiše se za ni modlil. Její stav se už nezlepšil a 30. července ji přeložili na ARO, kde o den později zemřela.

Kolem jejího úmrtí 31. července vznikly mnohé nepřesností. Oficiální zpráva o něm vyšla v ČTK až v den pohřbu, 7. srpna, a zpovídaný lékař z oddělení ARO, který se vrátil z dovolené a neměl dostatek informací (jak je patrné, herečka tam ležela jen jediný den), v ní uvedl, že se „o osud oblíbené filmové a televizní herečky nikdo nezajímal“. K tomu se přidaly fámy, že příbuzní smrt Slávky Budínové tutlali. Podle Pavla Juráka zveřejněná tvrzení poškodila jeho pověst, a i když může doložit své návštěvy i starostlivost o tetu písemnými dokumenty (omluvil se například Pavel Jurák dozvěděl, prý si nesmírně oddychl. „Teta dobře věděla, že na majetek nejsem. Vůbec nevím, z účasti na Mistrovství Evropy v lukostřelbě, které se konalo v červenci), nikdo z něj stín pochyb už nesejme.

7. srpna se konal Slávčin pohřeb, který Pavel Jurák s maminkou zorganizoval podle hereččina přání v tichosti v Hrádku nad Nisou. To, že Slávka Budínová nechtěla, aby ji po smrti někdo ještě viděl vystavenou v rakvi, potvrzuje i její přítel Rudolf Příhoda. „Je uložená na libereckém hřbitově spolu se svými rodiči, manželem a mým tatínkem,“ dodává Pavel Jurák.

Uplynulo jen několik dnů od smrti Slávky Budínové a Prahu zachvátila povodeň. Vltava se rozlévala z břehů a jedním z nejzraněnějších míst se stal právě domek, do nějž herečka v minulosti vložila tolik energie. Voda vylomila prosklené dveře do zahrady (půlka z nich se našla až u ministerstva financí v Letenské ulici) a strhla s sebou starožitný nábytek. Když Pavel Jurák s architektem Dvořáčkem spatřil poprvé po povodni všechnu tu zkázu, teprve si uvědomil, že smrt byla k jeho tetě vlastně milosrdná. Co nevzala voda, doničilo bahno. A teď navíc ještě čas…

Teprve po smrti Slávky Budínové se totiž našla její závěť, v níž odkazuje svůj dům Rudolfu Příhodovi. Když se o tomto tetině rozhodnutí co bych si s domem počal. Věnuju se medicíně, učím, dodělávám si studium teologie, závodně střílím z luku a každou volnou chvíli se snažím trávit se svou maminkou. Byl jsem rád, že to takhle rozřešila.“ Jinak to ovšem vidí Jana Mrázková, dcera Slávčina zesnulého nevlastního bratra Bedřicha. To je postava, o níž jsme se zatím nezmiňovali a ve svých rozhovorech o ní nemluvila ani sama herečka. Nicméně Slávka skutečně nevlastního bratra měla (žil v Ostravě, zemřel před třemi lety) a dnes žijí jeho dvě děti – syn v Kanadě a dcera Jana Mrázková v Ostravě. A právě ona nyní s pomocí právníků zpochybňuje platnost závěti, u níž prý vzbuzuje podezření už samotný fakt, že se našla až nějakou dobu po hereččině smrti. Jan Mrázková přiznává, že se s tetou leta neviděla, ale její tatínek se prý se Slávkou stýkal pravidelně. Ona sama u herečky strávila týden v roce 1984. „S mým bratrem jsme jediní přímí dědicové a chtěli bychom, aby bylo o majetku Slávky Budínové spravedlivě rozhodnuto a aby neskončil v cizích rukách. Do rozhodnutí soudu byl ustanoven správce objektu, a nikdo s ním tudíž nemůže nakládat.“

Architekt Dvořáček upozorňuje, že čím déle se spory povedou, tím hůř pro povodní poškozený dům, který bude víc a víc chátrat. Slávce Budínové to už může být naštěstí jedno…

Životní data

Slávka – vlastním jménem Dobroslava Stanislava - Budínová se narodila 24. dubna 1924 v Ostravě manželům Albě a Bedřichu Budínovým. Prošla divadly v Ostravě, Pardubicích, Olomouci a od roku 1960 až do 1990 byla členkou Divadla E.F.Buriana. Z jejích divadelních rolí: Serafina ve Vytetované růži, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Kateřina Veliká, Jana z Arku, Heda Gablerová, z filmů a televizních rolí: Zlatá reneta, Sňatky z rozumu, Mata Hari, Noc na Karlštejně, Smrt načerno, Můj brácha má prima bráchu, Léto s kovbojem, Dvojrole. Vdaná byla za režiséra Ivo Tomana. Zemřela 31.7.2002.

ZPĚT NA TEXTY